pátek 20. července 2012

Denně žehlím, vařím, peru, že se na to nevy...


Vezmete-li si Afričana, nespíše vám poměrně brzy vysvětlí tradiční rozdělení rolí v jeho kultuře- taťka živí, mamka se otáčí doma. V závislosti na vaší vlastní bystrosti vám ne o moc později dojde, že zas tak horké to nebude. Konkrétně Nigérijci spějí  po krůčcích k rovnoprávnosti, ačkoliv poněkud jednostranně- tedy žena už se smí podílet na přínosu do rodinné kasy, zato muži to s tím svým přínosem k péči o domácnost a dítě zas tak nepřehání. Zkrátka situace v Nigérii se podobá situaci zde v 60.-70.letech (v leckterých rodinnách se tento zvyk drží dodnes), tedy že být housewife( ženou v domácnosti) se nenosí, protože jste za vyžírku, ale po směně v práci vás čeká další směna doma- nákupy, vaření, praní, úklid, zatímco stejně dlouhou osmihodinovou směnou zmožený muž má právo na oddych na gauči u televize, novin a domácí bábovky, kterou určitě nepekl on.

Od Nigerijce se naprosto přesně dozvíte, které činnosti jsou mužské a které ženské, a taky že je ABUMINATION!!!, když se žena dopouští mužské(žena nesmí řídit okadu, vynášet výkaly z latrín a kouřit)  a muž ženské práce(vaření, praní, zametání, péče o dítě...). Protože ale každý muž býval chlapcem, věřte, že každý Nigerijec umí jakoukoliv domácí práci udělat lépe a rychleji než vám se o tom kdy snilo. Perou v ruce lépe a rychleji, než zvládne pračka za desetitisíce, v lavůrku vody umyjí nádobí nádobí po nedělním obědě, a košile vyžehlí lépe než Korejka z prádelny. O péči o dítě nemluvě, je pravděpodobné, že měl několik mladších sourozenců, neteří, synovců, bratranců a sestřenic, které bezmála odkojil... Nigérijec se domácím pracím nevyhýbá, protože by je neuměl, tak jako naši domorodí hoši, on se jim vyhýbá, protože se nehodí, aby je dělal...

Záleží na vás, jak se k tomu postavíte.

Popravdě, má vlastní zkušenost je taková, že muž pomůže se vším, co je třeba (i bez říkání), ale za předpokladu, že ho u toho nikdo neuvidí, a nikdo se to nedozví.

Máloco vzbudilo na nigerijských fórech a sociálních sítích tolik rozruchu, jako tahle fotografie. Někteří se muži vysmívali, jiní se rozčilovali, kam ten svět spěje! Muž a má dítě v šátku!!!!! A meje nádobí!!! To už není láska, to je hloupost!!! Jaká žena tohle dopustí? Jaký muž sebou může nechat takhle mávat??? Ojedinělé hlásky hájící muže byly umlčeny.


Nejeneže je takovej blázen, že dělá ženskou práci, on je ještě takovej hlupák, že se u toho nechá vyfotit:DDD

Ukázala jsem fotku manželovi. Zvedl hlavu od žehlicího prkna, na kterém ležely moje kalhoty, kterým nažehloval puky:" To musí bejt nějakej usuless francofon!"nepřipouštěl možnost, že by se takové ostudy dopustil nějaký z jeho krajanů.


Ke shlédnutí doporučuji film Omugwo (Child care), který je věnován obdobnému témátu.

úterý 10. července 2012

Nuda v Praze


Mohlo by se zdát, že celorodinný výlet k vodě skončil vyvrhnutím muže na břeh (ne na břehu,  neboť byl vyvrhnut, nevrhnul, ač k tomu měl blízko), ale to byl teprve začátek.
Když se doplazil k dece, zhroutil se na ni vyčerpán olympijským výkonem a během deseti vteřin usnul. Je možné, že upadl do bezvědomí, ale jazyk mu nezapadnul a on se po dvou hodinách probral. Toho, že procitnul a posadil se na dece, si všimla zhruba padesátiletá zrzka, která do té doby poklidně chytala bronz s asi šestiletým vnukem. Každou chvilku se otáčela, div si krčkem nezakroutila, nakonec nasadila sluneční brýle a sedla si zády k vodě, aby měla lepší výhled. Po chvilce zaváhání sňala horní díl plavek a vypustila jeho věku odpovídající obsah.
Stejně jako ona jsem čekala na Jamesovu reakci. Nedočkaly jsme se. Až později, když jsem se ho zeptala, jestli si vůbec všiml snahy, kterou paní vyvíjela, aby upoutala jeho pozornost, zaradoval se, že byl tak soustředěn na sledovaní svých životních funkcí, že si obstarožních ňader nevšiml. Že mu ale jednou Okenne vyprávěl, že jej manželka vzala na nudistickou pláž, a že tam prej byly tlusté, bílé bábičky porostlé šedivými chlupy, a že Okenne z toho má od té doby problémy s erekcí, protože si vždycky vzpomene na ty chlupaté staré bělošky, jak ležely s nohami od sebe, jak se po osuškách rozlévaly ty bílo-rudé masy...
Každopádně, když jsem přisvědčila, že taková místa, kde se lidé koupou a opalují nazí, vskutku existují, James neskrýval zájem, ptal se, jestli tam může každý, jestli tam může jít oblečený, že by se jen podíval. A jestli tam může jít s foťákem, že by si tam ty naháče vyfotil, protože až pojede do Nigérie, nikdo by mu nevěřil, že je to tady až tak špatné, že se tu i staříci a stařenky producírují tak, jak je pánbůh stvořil. Řekla jsem mu, že by to mohl zkusit, ale že existuje riziko, že by mu někdo rozbil foťák i ústa, a že se focení ani okukování cizích nahých lidí nehodí (vysvětlujte Afričanovi, že TOHLE je narozdíl ukazování ňader a genitálů na nuda pláži vskutku neslušné...)

Strávili jsme u vody odpoledne, děti snědly nasmažené řízky, banány, jablka, meloun, okurky, vypily banánové mléko, zašly na ledovou tříšť, na točenou zmrzlinu, na hranolky...Když žebraly o párek v rohlíku nebo aspoň o pizzu, že prej mají strašlivej hlad, naznal James, že je čas k odchodu domů, než sní i nás. V autě nikdo neblinkal, i když James k tomu měl blízko, protože mu ty dvě minuty sportu vyloženě neudělaly dobře, a  následky trvají dodnes- stěžuje si na bolesti v tříslech, na plicích, v pravé čelisti a když jí, tak mu prý něco stašně praská v levém uchu, prý je to následek vší té chemie ve vodě, protože on "má citlivou pleť", jak říká...
I tak slíbil, že hned jak se mu udělá líp, určitě zase k vodě zase vyrazíme.
Už se těšíme.

neděle 1. července 2012


Začaly prázdniny.

 Chtělo se mi napsat první prázniny, ale nejspíš to bude takový „nultý ročník“, protože nejstarší z dcer zahájí školní docházku až v září. Už máme aktovku a v ní  obsáhlý seznam věcí, které je nezbytné pořídit do konce prázdnin. Kromě tužek, desek a sáčků na přezůvky je nutné dodat toaletní papír, tekuté mýdlo, papírové ručníky, kapesníčky, nálepky a bonbóny, náplně do  tiskárny a zatavovací fólie.  A tisíc korun na čtvrtky, voskovky a plastelínu. Řikala paní učitelka…
 Až jsem přemýšlela, jestli by soukromá škola nevyšla levněji.
A že byl první prázdninový týden nadprůměrné slunný, rozhodl se muž, že nás vyveze k vodě. O svém záměru podle informoval děti den předem, aby se mě ptaly chvílemi na střídačku a chvílemi kánonem:“Mamííí, kdy už pojedem???“
„Zítra.“
„Mamí, kdy už pojedem?“
„Až se tatínek vyspinká!“
„Už pojedeme?“
„Běžte se zeptat tatínka!“ Chácháchá, to máš za to!

Nevím, kde se vzaly mýty o dlouze se vypravujících manželkách, nikdy jsem žádnou manželku neměla, zato mám manžela a rozhodně to nejsem já, na koho se u nás doma vždycky čeká. Nesnáším nedochvilnost. Nesnáším spěch. Nesnáším chození na poslední chvíli. A z těchto důvodů občas toužím zasáhnout muže kopem z otočky, jeho štěstí, že to neumím. On má času dost.
„Už pojedem?“ptám se.
„Už jste připravení?“ptá se zase on, zabořený v křesle.
„Stejně zas budeme čekat jen na tebe,“odfouknu.
„Já se jen oblíknu a jdu,“pokrčí rameny.
„Tak šup, šup…“pobídnu ho.
Vstane a jde si ubalit cigaretu. Učešu děti. On vykouří cigáro a jde na záchod. Připravím svačiny, deku, ručníky, plavky, nafukovací  bazmeky. Vyleze ze záchodu a jde se holit. Učešu se, nalíčím. On leze do vany, aby se osprchoval. Obleču děti a sebe. Dře se peelingovým gelem a umělohmotnou síťovkou. Vyndavám z lednice lahve se studenou vodou. Otírá se ručníkem, maže tělovým mlékem a sadou vodiček a krémů od kožního lékaře, ke kterému manžel chodí doslova s každým beďarem. Převlékám děti, jelikož se stihly polít, zahnojit či zakrvácet. Muž hledá cédéčka do auta. Na desetiminutovou cestu autem osm disků Michaela Jacksona,  Westlife a Celine Dion. Ne, není gay.
S dětmi a taškami stojíme ve dveřích. Manžel si zkouší kšiltovky.  Stále stojíme u dveří, děti se snaží podhrabat. Manžel si zkouší náramkové hodinky. Ne, není gay.
Vylezeme před dům, naložíme tašky, děti, nasednu i já a muž začne kontrolovat hladinu oleje a ručníkem otírat, ba dokonce leštit,  celé auto.  Před odjezdem se ještě prohlédne ve zpětném zrcátku.
Ne, není gay, je Nigérijec.

Dorazily jsme na místo. Manžel  byl odhodlán mi dokázat, že umí plavat. Po tolika letech manželství konečně nastala ta chvíle. Dosud se vymlouval, že plave jen ve velkých řekách, a my tu žádnou dostatečně velkou řeku, aby jej byla hodna, nemáme. I rozběhl se do 24 stupňů celsia teplé vody a začal hystericky ječet, že v takové studené vodě plavat nelze. I uzřel můj posměšný výraz a odhodlal se. Ponořil se mezi žabince a desítky čvachtajích se batolat a na patnáct vteřin zmizel pod hladinou. Vynořil se o deset metrů dál a počal se topit. Teda, on plaval, ale byl to takový ten styl- dej tříletému  dítěti křidýlka a hoď jej do dvou metrů hloubky.
„Už si můžeš stoupnout,“upozornila jsem ho, když se doplácal metr ode mne.
Uznala jsem pokývala hlavou. „Naprosto jsi předčil všechna má očekávání.“
„Vždyť jsem ti říkal, že jsem v plavání třída.“
I děti byly hrdé.