Začaly prázdniny.

 Chtělo se mi napsat první prázniny, ale nejspíš to bude takový „nultý ročník“, protože nejstarší z dcer zahájí školní docházku až v září. Už máme aktovku a v ní  obsáhlý seznam věcí, které je nezbytné pořídit do konce prázdnin. Kromě tužek, desek a sáčků na přezůvky je nutné dodat toaletní papír, tekuté mýdlo, papírové ručníky, kapesníčky, nálepky a bonbóny, náplně do  tiskárny a zatavovací fólie.  A tisíc korun na čtvrtky, voskovky a plastelínu. Řikala paní učitelka…

 Až jsem přemýšlela, jestli by soukromá škola nevyšla levněji.

A že byl první prázdninový týden nadprůměrné slunný, rozhodl se muž, že nás vyveze k vodě. O svém záměru podle informoval děti den předem, aby se mě ptaly chvílemi na střídačku a chvílemi kánonem:“Mamííí, kdy už pojedem???“

„Zítra.“

„Mamí, kdy už pojedem?“

„Až se tatínek vyspinká!“

„Už pojedeme?“

„Běžte se zeptat tatínka!“ Chácháchá, to máš za to!

…

Nevím, kde se vzaly mýty o dlouze se vypravujících manželkách, nikdy jsem žádnou manželku neměla, zato mám manžela a rozhodně to nejsem já, na koho se u nás doma vždycky čeká. Nesnáším nedochvilnost. Nesnáším spěch. Nesnáším chození na poslední chvíli. A z těchto důvodů občas toužím zasáhnout muže kopem z otočky, jeho štěstí, že to neumím. On má času dost.

„Už pojedem?“ptám se.

„Už jste připravení?“ptá se zase on, zabořený v křesle.

„Stejně zas budeme čekat jen na tebe,“odfouknu.

„Já se jen oblíknu a jdu,“pokrčí rameny.

„Tak šup, šup…“pobídnu ho.

Vstane a jde si ubalit cigaretu. Učešu děti. On vykouří cigáro a jde na záchod. Připravím svačiny, deku, ručníky, plavky, nafukovací  bazmeky. Vyleze ze záchodu a jde se holit. Učešu se, nalíčím. On leze do vany, aby se osprchoval. Obleču děti a sebe. Dře se peelingovým gelem a umělohmotnou síťovkou. Vyndavám z lednice lahve se studenou vodou. Otírá se ručníkem, maže tělovým mlékem a sadou vodiček a krémů od kožního lékaře, ke kterému manžel chodí doslova s každým beďarem. Převlékám děti, jelikož se stihly polít, zahnojit či zakrvácet. Muž hledá cédéčka do auta. Na desetiminutovou cestu autem osm disků Michaela Jacksona,  Westlife a Celine Dion. Ne, není gay.

S dětmi a taškami stojíme ve dveřích. Manžel si zkouší kšiltovky.  Stále stojíme u dveří, děti se snaží podhrabat. Manžel si zkouší náramkové hodinky. Ne, není gay.

Vylezeme před dům, naložíme tašky, děti, nasednu i já a muž začne kontrolovat hladinu oleje a ručníkem otírat, ba dokonce leštit,  celé auto.  Před odjezdem se ještě prohlédne ve zpětném zrcátku.

Ne, není gay, je Nigérijec.

Dorazily jsme na místo. Manžel  byl odhodlán mi dokázat, že umí plavat. Po tolika letech manželství konečně nastala ta chvíle. Dosud se vymlouval, že plave jen ve velkých řekách, a my tu žádnou dostatečně velkou řeku, aby jej byla hodna, nemáme. I rozběhl se do 24 stupňů celsia teplé vody a začal hystericky ječet, že v takové studené vodě plavat nelze. I uzřel můj posměšný výraz a odhodlal se. Ponořil se mezi žabince a desítky čvachtajích se batolat a na patnáct vteřin zmizel pod hladinou. Vynořil se o deset metrů dál a počal se topit. Teda, on plaval, ale byl to takový ten styl- dej tříletému  dítěti křidýlka a hoď jej do dvou metrů hloubky.

„Už si můžeš stoupnout,“upozornila jsem ho, když se doplácal metr ode mne.

Uznala jsem pokývala hlavou. „Naprosto jsi předčil všechna má očekávání.“

„Vždyť jsem ti říkal, že jsem v plavání třída.“

I děti byly hrdé.